Když Martinka z blogu "tak trochu vyzobaná slunečnice" vyhlásila výzvu "Moje poklady",
přihlásila jsem se aniž bych tušila co vám ukážu...
První poklad je dřevěný obrázek od mého muže, když naše holky byly ještě malé...
velkou radost jsem z něho tenkrát měla a mám stále, visí v ložnici,
každé ráno na něj a naše malé POKLADY kouknu a den může začít.
Další poklad je Andělka, první z řad andělek....
tahle jako jediná má vlásky jakoby zvlněné...
Mlýnek na kafe po manželově mamince.
Vždycky jsem si nějaký starý přála, neměla jsem ho ani já, ani moje mamka, ani babička, mám starodávné váhy, karafy, ale mlýnek byl přání.
Až jsem tenhle malovaný zdědila...
Poklady z půdy.
Ty jsou nedávné, už nevím proč jsem na půdu lezla a koukám tam necky a zavařovací hrnec. Ještě židličku se stolečkem jsem tam objevila, ale nesundala. Sundám, dostanou jí vnoučata na zahradu. Pro mě jí vyráběl můj děda, měla i otvor na nočník :o).
Když na fotku koukám,
je na ní pro mě ještě jeden poklad a to ta stará lavička.
Práce dědečka, když tenhle dům stavěl.
Poklad další, nepočítám je, je mi jasné, že až je otisknu vzpomenu si na spoustu dalších.
Moje košilka, vyšívaný límeček, nítěné knoflíčky, je stará víc jak půl století,
naše prvorozená ji nosila taky.
U druhé dcery si už tak jistá nejsem, možná jo.
zub času...
Tohle je klika z našeho předešlého domova.
Netušila jsem, že ji manžel má a když jí namontoval na vrata u garáže,
měla jsem obrovskou radost.
Tolik mé poklady, poklady se vzpomínkami,
ale důležité jsou především ty co jsou tu s námi, i když vše je propojeno se vším.
Mějte se krásně a jarně....
